„Hešteg - Hardwork“ aneb, známe vůbec význam této fráze?

Pro pořádek a úvod, něco o mě a mé zkušenosti.

Už tomu bude nějaký ten pátek, kdy jsem začal s cvičením a sice někdy v roce 2012, kdy jsem navštěvoval posilovnu vlastně pouze v rámci touhy po svalech, na které by letěly holky. Tahle celá hodně zbytečná myšlenka rychle pozbyla své důležitosti a nahradila ji hodně rychle jiná. Začal jsem s Dračími loděmi, pro které byl silový trénink naprosto nezbytný a cvičení tehdy dostalo absolutně jiný rozměr, přičemž touha po svalech odešla stejně rychle, jako přišla. Tehdy jsem zakusil tréninky, které splňovaly požadavky pro tento sport a sice intenzitu, výbušnost a vytrvalost. Myslel jsem si, že trénuju nehorázně tvrdě a víc už můžou opravdu jen profesionálové, každopádně opak byl pravdou. Okolo roku 2014, po ukončení závodění jak v týmu, tak v reprezentaci, jsem od cvičení na hodně dlouhou dobu upustil a neměl absolutně chuť se tomu věnovat. Po dlouhé pauze, jsem zase v roce 2019 naklusal do posilovny s určitými cíli a odhodláním, o čemž si dnes budete moci přečíst. Tohle jsou samozřejmě informace, které nemusíte považovat za důležité ale ony nabydou svůj smysl.

Bude tenhle článek kritický pro většinu cvičenců a návštěvníků posiloven? Ano, jednoznačně! Proč? Abyste si trochu sáhli do svědomí.

Nechci hned působit útočně a okamžitě začít znevažovat něčí úsilí a píli, i když to tak už vypadá. Naopak! Přemýšlel jsem, jak bych se k tomuto tématu vyjádřil a jak bych ho pojal, protože už mě to dlouhodobě sžírá a místy i uráží. Představte si se zavřenýma očima, jak vypadá vaše oblíbené fitko, když jej navštěvujete. Usmáli jste se? Já ne a hned vám vysvětlím proč. Všichni si určitě velmi živě pamatujeme na rychlý začátek pandemické karantény v rámci Covid viru a taky na bleskové uzavření našich tak oblíbených posiloven. Pro mě osobně a pro další desítky lidí, které znám, to nebylo pouze uzavření posiloven ale také uzavření jedné v té době otevřené kapitoly a sice závodní přípravy. Představte si, že jste už například jako já v osmém měsíci přípravy, kde jsou zahrnuty i první dva měsíce předzávodní diety a v době, kdy se stala tahle nepříjemná uzavírka všeho, jsem nastupoval do posledního měsíce diety, byl jsem motivovaný, vyčerpaný, připravený bojovat o co nejlepší formu na pódiu a najednou cvak. Konec, šlus ende, finito, kaput.

Teď tady samozřejmě nechci rozebírat průběh diety, pocity atd., o tom si povíme někdy jindy. Věc, na kterou chci poukázat, jsou ty tisíce, místy až desetitisíce naříkajících lidí, že uzavřeli posilovny, nemají kde cvičit a celý jejich život je tím pádem v troskách. Na Facebooku byly na tohle téma dost živé diskuse a troufám si říct, že rubrika Bravíčka se mohla s poměrem návštěv a příspěvků propadnou hanbou do země. Připadalo mi to místy jako by celá republika byla poseta kulturisty a oddanými profesionálními cvičenci, protože ta lavina stížností byla opravdu neskutečná a každý se kasal tím, že jakmile otevřou posilovny znovu, budou okamžitě makat bez výmluv.  No a co se nestalo?! Po nějakém čase otevřely konečně posilovny a mohli jsme se do toho opět pustit. Ačkoliv jsme byli dosti omezení některými opatřeními, tak jsem to bral docela pozitivně, protože jsem se konečně mohl cítit jako ti profi kulturisti z motivačních videí na YouTube. Abych to přiblížil, tak to vypadá tak, že nabouchaný obr přijede v Corvetě k obrovskému fitku, vystoupí v tílku a kraťasech z auta, na rameno hodí obrovskou tašku a cupitá do útrob posilovny. Nepřevléká se, prostě jde a tu obří tašku, která vypadá jako kdyby stěhoval pokojíček své dcery, tahá od stroje ke stroji, odedře si trénink, nalije do sebe hektolitr proteinu, nasedá do auta a odjíždí pryč. Tak nějak to vypadalo i v posilovnách v rámci karantény, jenom tam nebyli obrovští kulturisti a museli jsme nosit roušky.


Klid! Už se dostávám k tomu důležitému.

Jak to vlastně vypadalo s návštěvností posiloven v té době, víte? Jasně, že nevíte, protože se nás tam scházelo akorát tak na čajový dýchánek v doupěti Bilbo Pytlíka! V jednu chvíli, kdy jsem zaregistroval nejvíc lidí nejednou, kdy jich tam bylo sedm, včetně mě. Kde jste teda byli? Kde byli všichni ti, co tak tesknili, že nemůžou cvičit a vypadali, že se jim právě přerušila příprava na Mr. Olympia? Tohle je pouze řečnická otázka, protože všichni víme, že byli doma anebo sosali drink na Náplavce s rouškouna půl žerdi. Karanténa a spoustu dalších věcí se konečně odebralo do věčných lovišť a mohli jsme začít fungovat jako dřív. Tak a tady se dostávám konečně k jádru tématu samotného. Co se týče atmosféry a cvičenců, bývám každým dnem čím dál víc zklamaný. Vidím kolem sebe lidi, kteří tráví urputným ježděním prstu po obrazovce telefonu tolik času, jako já trávím tréninkem (hodiny) a naopak tréninku věnují tolik, co já pauze mezi sériemi (vteřiny). Nejvíc mě pak zaráží, když si takoví kluci, chlapi a místy i ženy a dívky, přidají na své sociální sítě fotku, kde vypadají buď jako poslední přeživší hladomoru a genocidy, nebo jako vykrmený uprchlík z Ježibabiny perníkové chaloupky, kde pod tyto fotky uvádí fráze (hashtagy) typu: #hardwork #bodybuilder #trainhard #nopainnogain, no a tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Frajere/frajerko, jediný #hardwork jsi měl tak možná s tím, aby ti vystačila kapacita baterie telefonu, nebo tě nerozbolel palec ze srdíčkování zadků a umělých prsou na Intagramu. To vás ani trochu nemrzí ten promrhaný čas a ta trocha energie, co vynaložíte u cvičení benče a bicepsového zdvihu, pětkrát do týdne? Na druhou stranu, je zde zase pár (opravdu pár) jedinců, kteří si narazí sluchátka, zabijácký výraz v obličeji a dřou tak tvrdě, jako by to byl jejich poslední trénink, kdy mnohdy skrze ten vodopád potu, mají problém zaostřit na očíslování jednoruček. Těmto všem, patří náležité uznání a respekt. Je jedno, jestli je to kulturista, bikina, maratonec, veslař nebo jen prostý cvičenec. Mají cíl, umí zabrat a ví, proč tam jsou.

To nejdůležitější na konec.

I přesto, že výše jmenovaní sportovci, cvičí opravdu s odhodláním a vervou, velmi málo z nich dokáže podat výkon, který je na doraz a je to ten pravý #hardwork. Zkusili jste někdy jít na trénink s tím, že tam opravdu necháte kus sebe a veškerou energii? Troufám si říct, že spousta z vás má ještě obrovské rezervy, o kterých ani nemáte tušení, protože jste ještě nenašli ten správný impulz, jak tuhle „super schopnost“ aktivovat. Co vám teď tady řeknu, je jen a pouze moje osobní zkušenost, názor a doufám, že po dočtení tohoto článku, vám budou motivací a tím správným impulzem.  Když přijdu na trénink, jdu s odhodláním, nechat tam ze sebe absolutně všechno, jako by to byl můj poslední trénink v životě, kde jsem připravený na všechny alternativy, které se mohou stát. V nitru počítám s tím, že na mě spadne těžká činka, že si utrhnu vazy, poškodím svaly, třeba omdlím, bude mi špatně, spustí se mi krev z nosu anebo budu zvracet. Poslední dvě věci se mi stávají docela pravidelně, protože moje tréninkové metody jsou následující. Vím, že zvednu například na dřepu sto třicet kilo při čtvrté sérii s osmkrát, tak přiklušu ke dřepu a na první sérii tam nahodím sto dvacet a končím někde okolo sto šedesáti ve čtvrté sérii s jedním opakováním a jsem naprosto vyřízený. Jenomže tady přichází ta důležitá informace, takhle se cítím po prvním cviku a čeká mě jich ještě asi šest se stejnou intenzitou a strategií. Následující trénink končím například na sto šedesáti dvou a půl. Jednoduše každý další trénink navyšuju své limity a pokaždé doslova ryju obličejem po podlaze posilovny. Takovým systémem cvičím každou svalovou partii a mnohdy doslova na krev.

Cvičit na hranici svých možností a limitů, je podle mě ten správný význam fráze #hardwork, poněvadž jsem zastánce toho, že pokud chcete být vítěz kdekoli, v čemkoli na světě a počítám i v osobním životě, musíte téměř za každé možné situace sáhnout až do úplných útrob svých možností a pohybovat se na hraně schopností a tělesné výdrže. Myslíte, že kdyby se na hraně člověk nepohyboval, byly by vůbec spatřily světlo světa značky nebo lidé jako je Apple, Facebook, Microsoft anebo existovali lidé jako Jeff Bezos, Jordan Belfort nebo Arnold Schwarzenegger? Rozhodně by nikdo a nic z toho neexistovalo, to vám řeknu s naprostou jistotou. Mé životní motto a rada na závěr. Vězte, že to nejlepší, co v životě pro sebe uděláte je, že každý den, co rozlepíte oči a vylezete z postele, každou chvíli, kdy budete usilovat o svůj sen, nebo jen půjdete trénovat do posilovny, udělejte to s vervou, odhodláním a zkuste vykročit ven, z vámi tak milované komfortní zóny, alespoň na chvíli na hranu fyzična či psychična, protože pak teprve objevíte své skryté možnosti a schopnosti, jimiž získáte to, co je pro nás momentálně jediným nedostatkovým artiklem. Co, že to vlastně je? Je to čas, který je nejcennější komoditou nás všech. Získáte jej pro své potřeby, pro užívání radosti s těmi, které milujete anebo pro své úspěchy. Každý den v našich životech, je vlastně boj o čas. Čas, kterého je neuvěřitelně málo.

Děkuji všem čtenářům za čas, věnovaný tomuto článku, děkuji za jakékoli komentáře.

Autor článku: Jaroslav Jeřábek

Nastavení cookies

Používáme cookies, abychom Vám umožnili pohodlné prohlížení webu a díky analýze provozu webu neustále zlepšovali jeho funkce, výkon a použitelnost

Nezbytné (vždy aktivní nelze vypnout)
Tyto cookies jsou potřeba, aby web fungoval správně
Analytické
Pomáhají nám pochopit, jak web používáte. S jejich pomocí ho můžeme zlepšovat
Profilující (marketingové)
Díky těmto cookies vám můžeme zobrazovat relevantní obsah a reklamy, které pro vás mohou být zajímavé a užitečné

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení