Co pro mě znamenala posilovna tehdy a co znamená dnes?
Ve chvíli, kdy jsem poprvé vkročil do posilovny, nevěděl jsem zhola nic o správném cvičení a o stravě už vůbec ne. Tehdy jsem začal cvičit kvůli zimní přípravě na závodní sezónu Dračích lodí, kde jsem měl možnost závodit v roce 2013 na MS v reprezentaci ČR a získat spolu s týmem titul vicemistra světa. Velmi rychle jsem se v posilovně zabydlel a začal do toho pořádně „šlapat“, kdy se dostavily naprosto parádní výsledky, na to, že jsem byl začátečník, což přisuzuji z velké části dobré genetice. Tehdy se posilovna díky tomuto stala mým druhým domovem, zálibou a obrovskou životní zkušeností.
Postupem času jsem od tohoto sportu upustil a měl trochu jiné starosti v životě, avšak na cvičení jsem nikdy nezanevřel a několikrát jsem se v průběhu let do posilovny vracel, začínal znovu a znovu, avšak bez nikterak velké motivace a vždy to skončilo úplně stejně. Po měsíci jsem své úsilí vzdal a následně se v posilovně půl roku neukázal.
Tohle vše se konečně zlomilo v září roku 2019, kdy jsem se jednoho dne zvedl z gauče a z ničeho nic si šel zařídit členství do fitness centra v Praze. V té době pro mě cvičení bylo něco jako antidepresivum a já si po náročných chvílích a řešení neblahých situací, šel odpočinou na dvě hodiny k činkám. Najednou jsem cítil, že se mi vrací ten dlouho nezažitý drajv, kdy jsem byl nezastavitelný. Netrvalo to moc dlouho a já se rozhodl, že budu závodit na kulturistických soutěžích v kategorii Men´s Physique, a tak jsem udělal rozhodnutí, které považuji za své nejlepší v posledních letech, kdy jsem kontaktoval Slávka Vinogradova a začal tak trénovat pod jeho vedením v Target Teamu. Dnes má pro mě posilovna a cvičení úplně jiný význam a vděčím za to hlavně Slávkovi a ostatním členům týmu. Stal se z toho můj životní styl a já konečně našel cestu, kterou se chci vydat.
Z ulice ke hvězdám.. není to trochu fádní? V žádném případě!
Mojí osobě život zrovna moc nepřál už od útlého věku, kdy jsem v šesti letech přišel o svou mámu, v osmnácti utekl od otce a nevlastní matky, posléze spadl k hazardu a drogám, následoval život na ulici a pak konečně přišla změna. Světlo na konci tunelu, kdy jsem si myslel, že už bude všechno tak, jak má být, ale nebylo.
Našel jsem si partnerku, se kterou jsme společně podnikali, pak přišly finanční problémy a podnikání jsme ukončili. Po nějak době, co se nám narodila naše nádherná dcera, jsem začal podnikat já sám, načež moje podnikání taky mělo relativně rychlý spád a bohužel tím skončil i náš vztah a já se z několika dalších důvodů přesunul z Moravy do Prahy, kde jsem chtěl začít nový život a tím vynahradit dceři to, oč jsem ji připravil tím, že jsem odešel. Zatím se mi to nepovedlo, nicméně tohle je dlouhá a náročná cesta, takže zůstávám trpělivý. Před pár měsíci přišla další rána a já přišel i o svého otce a dnes je tomu osm měsíců, co jsem svou dceru neviděl a mám neblahý pocit, že mě už ani nepozná.
Proč vám tohle všechno říkám? Protože tohle všechno, mě připravilo o můj život a já si ho nechal sebrat. Na druhou stranu, jednu věc mi to přeci jen dalo. Odhodlání dokázat zase něco, o čem budou ostatní pochybovat. Myslíte, že když jsem tenkrát někomu řekl, že chci závodit ve světě a tam se umístit na stupni vítězů, že mi někdo věřil? Haha, ani jeden jediný člověk. Naopak se mi drtivá většina mého okolí krutě vysmála. Jak se říká: „do roka a do dne“ tak téměř jsem tento termín dodržel a vracel se z MS s medailí na krku.
Teď chci dosáhnout něčeho podobného a sice postavit se časem mezi ty nejlepší z nejlepších ve světě fitness a kulturistiky. Dnes už nemám bláhové představy a ať už to stojí, co to stojí, jsem ochotný podstoupit veškerá rizika, abych mohl být úspěšný a vybudoval si jméno, které mě bude dobře živit a já tak zajistím své dceři dobrý život. Teď řeknu něco sobeckého a nejspíš, mě za to spousta z vás ukamenuje ale jestli mám kvůli tomu za deset let skončit ve dřevěném futrále, tak ať. Pokud dosáhnu svých vytoužených hvězd, budu naprosto šťastný a odejdu s hlavou vztyčenou. Život mi dal zabrat a jak já s radostí říkám: „Teď je čas, abych já nakopal zadek pořádně jemu!“
Můj názor berte s rezervou!
V žádném případě nechci a nenabádám vás ke stejné cestě, naopak spíš chci, abyste si z mého krátkého příběhu vzali pouze to pozitivní a sice, že i když se vám zdá, že svět pro vás skončil a zhasla i poslední svíčka, která vám svítila na cestu, tak vězte, že po každé temné noci přichází jasný jitřní rozbřesk! Hleďte s hlavou vztyčenou k východu Slunce a já vám ručím za to, že už vás nikdy, nikdo nesrazí na kolena a maximálně zakopnete! To už je přeci jen lepší varianta, nemyslíte? Budete mít maximálně naražený palec a než se vdáte/oženíte, tak bolest bude ta tam.
Závěrem
Děkuji vám za pozornost, věnovanou mému článku a doufám, že si z něj odnesete alespoň trochu motivace. Pokud vás příběh jen trochu zaujal a zajímá, sledujte můj Instagram @jarda_jerabek kde budu průběžně informovat o mé knize, Cesta za úspěchem zblízka – odvážné sny, beznaděj a hlad, která vyjde v průběhu Listopadu 2020.
Autor: Jaroslav Jeřábek